čtvrtek 17. března 2011

Druhý den dovolené aneb jak se Kája přesunula z Prahy do Marseille


Tak dneškem to všechno začalo. Ráno mě už od pěti budil budík. No, jak to tak bývá a kor u mě, opravdu se mi vstávat nechtělo. Zejména po tom, co jsem si včera večer musela dát na uklidněnou dvě skleničky vína a pokecat s těmi, kteří budou dva týdny ode mě tak daleko.

Kupodivu balení pak už proběhlo bez zbytečných zmatků. Z hromady oblečení a prázdné osmdesátilitrové tašky se stalo úhledné zavazadlo. Jak to tak bývá, musela jsem se vejít do 20 kilo. Takže proběhla i kontrola váhy mojí brašničky. Nevěřili byste jaký je problém takovou taštičku zvážit na osobní váze.:D Lehce jsem se z toho opotila. Po tom, co jsem se snažila asi 10 minut ustálit bágl na váze z roku jedna dva, mi váha ukázala 17 kg, takže jsem byla spokojená.

Ráno jsem tedy vylezla z postele v 5:50, hodila sprchu, poklidila zbytky bordelu, pomazlila s kočičákama a vystartovala směr Ruzyně. Na letišti mé první kroky vedli k baličům kufrů. Přeci jen jsem nestála o to aby mé oblečení bylo po celém úložném prostoru letadla, né-li letišti. Z úhledného zavazadla mi vytvořili podivný oválek omotaný asi 50 m fresh folií. A to za pouhých 95 Kč.. :D Musím ale uznat, fakt super!



Podivný oválek
Pak jsem se vydala hledat přepážku Easyjetu, kde bych se odbavila. No, netrvalo mi to ani dvě minutky a už jsem stála u přepážky, kde tři slečny, bojovaly s váhou svých kufrů. Vypadalo to asi tak, že do půlky uličky s přepážkami měly rozložené své věci včetně spodního prádla a snažily se do daných 20 kg vejít. Jak jsem si oddechla, že své již pečlivě omotané zavazadélko se určitě do dvaceti kilo vejde a nemusím podnikat podobné divadlo…


Problém nastal ale někde jinde. Při objednávání letenky jsem u svého jména použila diakritiku. Dle slečny na přepážce si s tím všude na světě poradí, jen ne v Praze.. :D Paradox, no nic. Pro příště budu chytřejší a jinak pro všechny, co toto čtou, při objednávání letenky nepoužívejte diakritiku, jinak neodletíte.

Další postup už nebyl nijak zvláštní, po zakoupení francouzských cigaret (přeci ve Francii nebudu kouřit nic jiného ) jsem našla svůj gate a po chvilce čekání jsem seděla v letadle, vedle slečny, co drhala nějaký náramek. Ano, čtete dobře a též mě to zarazilo. Někoho s připnutým špendlíkem na koleni a tvořící podivné uzlíky jsem vážně dlouho neviděla..

Po vzletu na mě padala celkem únava a vzhledem k tomu, že jsme opravdu nechtěla, aby mi hlava spadla na slečnino koleno vedle mě, tak jsem neodolala a objednala si nabízené Starbucks kafe… Ňamka!! Za ty prachy to stálo, 3 eura za super kafe člověk oželí.

Nádraží Saint Exupery
Po nedlouhé době, asi hodině a půl letu, začalo letadlo přistávat. U Easyjetu jde prostě všechno neuvěřitelně rychle. Ani jsem se nenadála a stála jsme u pásů přivážející kufry a můj divný oválek, tedy zavazadlo jelo hned jako třetí..



Po výlezu z terminálu mě hned začaly bombardovat ukazatele na vlak a něco jako tramvaj do centra Lyonu. S jistotou jsem si to šinula na vlakové nádraží. Zde ale blbuvzdorné ukazatele skončili a zůstala jen kancelář s informacemi. Za předpokladu každodenního mezinárodního styku dané pracovnice jsem na ní spustila anglicky. Dopadlo to typicky francouzsky, že anglicky neumí. „Dobře tedy“ řekla jsem si a vytáhla svůj příruční slovníček, ve kterém jsem začala zběsile listovat. V tuto chvíli pracovnice zbystřila a najednou trochu (celkem obstojně) anglicky uměla a vše mi hezky vysvětlila.

Odkázala mě na červený automat a že musím na jiné nádraží než je toto. Červeném automatu jsem tedy zakoupila za nehorázných 11 euro lístek na lyonskou městskou dopravu a přímou něco jako tramvajovou linkou jsem docestovala před správné nádraží.

Tady ve Francii mají na všechno automaty a všechno už zde platí kartami. Takže lístek na MHD koupíte zde, stejně tak jízdenku na vlak. Co mě na úkor francouzské nacionality překvapilo, že dané automaty umí automaticky veškeré světové jazyky.

Horší bylo, že jsem si zakoupila v rámci šetření jízdu v druhé třídě, kterou jsem ale nenašla a nakonec jsem jela celou dobu v první. No, mě osobně to nevadilo a naštěstí nikdo nekontroloval. Takže plus pro mě.

Na konci jízdy jsem si opět potvrdila, že Francouzi zpravidla anglicky umí, jen to automaticky nechtějí používat.

Ve chvíli, kdy vlak přijížděl do stanice, dala se mnou do řeči paní, tipla bych tak 55-60 let. Jakmile zjistila, že nemluvím francouzky, okamžitě přešla do angličtiny. Moc milá paní to byla a přišlo mi skoro, že byla ráda, že po dlouhé době může angličtinu použít. A to že mluvila velmi velmi pěkně.

Po příjezdu jsem se vydala hledat svůj hostel. V potvrzení rezervace jsme měla celkem hezký popis jak je najít a opravdu! V hostelu jsem byla ani ne za 10 minut. Je tedy situován jednak blízko nádraží a jednak blízko centra. Což je vážně výhoda.



Moje ulice
Po tom co jsem se ubytovala, jsem musela vyrazit pro něco k snědku. Od rána, díky cestovní horečce, jsem nebyla schopná nic jíst. Jak je člověk stále na pochodu, tak to nejde. Protože jsem se už konečně uklidnila z té dlouhé cesty, která mě celkem znervózňovala a začala jsem si všímat lidí a věcí kolem sebe, uvědomila jsem si zejména velký zájem o mou osobu z pohledu pánů. No jo, klasika, bílý černošský zadek budí pozornost a tak jsem neslyšela najednou skoro nic jiného než „wau“ nebo „olala“. Na jednu stranu moc příjemné. Otázka, ale jestli mi to nevleze moc do hlavy.. :D :D Marseille zatím ale nebudu posuzovat, o tom až zítra. Zatím jen řeknu, ano, Marseille je trochu obouchané zaprášené město, které má ale svou malebnost a protože negativní se většinou vnímá silněji, tak o malebnostech velebnosti až zítra. Takže pro dnešek zase končím a jdu vymyslet program na zítra, abych měla zase o čem psát.

1 komentář:

  1. No jen dvě skleničky to nebyli :-)jinak koukám že si vše zvládla na jedničku...myslela sem na tebe jak to asi dáváš...tak si to tam pořádně užívej a už se těšim na další počteníčko :-*

    OdpovědětVymazat