Ráno jsem se vykomíhala z postele jakmile jsem uslyšela první rachot z kuchyně. Stůl už byl prostřen a Jarka mi připravovala výbornou kávu a rozpékala bagetu. Paráda! Je příjemné, kyž se o člověka někdo stará.. :)
Vyptala se mě, co bych chtěla vidět a půjčila mi přehlednou mapu Paříže, kde mi ukázala, jak se dostanu do babiččina nejoblíbenějšího muzea Orangerie, což byl můj hlavní cíl.
Orangerie je totiž asi jediné místo, které mi babička nemohla ukázat, protože v době, kdy jsem tu s ní byla se tato galerie zrovna rekonstruovala.
Zejména z tohoto důvodu jsem toto místo chtěla navštívit. Nejvýznamnější na Orangerii je to, že ji pomáhal vybudovat sám Claude Monet a jsou zde jeho nejslavnější "Lekníny".
| Lekníny |
| Lekníny |
| André Derain |
| Picaso |
| Picaso |
| Picaso |
| náměstí Concorde |
Celkem mě zalila vlna nostalgie. Viděla jsem to jako včera, když jsem tady se svou babičkou byla a ona mi s nadšením v očích ukazovala místo, kde je její oblíbená galerie a pro ni fascinující obrazy.
Rozhodla jsem se, že když mám tak živé vzpomínky, posunu se na místo, které mi tak živé nepřijde. Aplikovala jsem opět svou metodu, kam mě nohy dovedou a vydala jsem se přes blízký mostík na druhou stranu řeky, jelikož tam na mě vykukovala Eiffelovka. Tady na tom most mě zaujalo množství visacích zámků na zábradlí mostu. Nevykoumala jsem ale proč to tam je.
Za mostem jsem pokračovala směr Eiffelovka a cestou jsem narazila na další pařížskou chloubu a tou je Invalidovna. Znovu mě zahrnula vlna nostalgie a vzpomínek na babičku. Opět jsem si vybavila, jak mě tudy provázela a vyprávěla mi historii o Napoleonovi. Tehdy mi bylo asi tak 13 nebo 14 let, a když si na to teď vzpomenu, tak si skoro vyčítám, že jsem si z toho jejího povídání nezapamatovala více.
Tentokrát moje oko už nezůstalo suché a kutálely se mi slzy po tvářích. Je neuvěřitelné, že člověku blízká osoba začne chybět až, když není. Uvědomila jsem si hlavně v tu chvíli, co ta žena pro mě za celý můj život udělala a doufám, že existuje nějaký posmrtný život a může odněkud vidět, že se na tyto místa vracím i bez ní s nostalgií v srdci a věřím, že by byla ráda... Doufám!
Po tom co jsem osušila oči jsem pokračovala dál, co noha nohu mine a asi za půl hodinky jsem byl u ní, u "staré dámy"!
Eiffelovka je prostě úžasná za každé roční doby, což potvrzuje neustálé množství lidí, snažící se dostat na její vrcholek. No množství, prostě hromady!
Já osobně jsem se na její vrchol ani do jiných podlaží nedrala. Jednak jsem tam byla a jednak mám strach z výšek a v neposlední řadě se mi vážně nechtěla stát fronta, která tam byla.
Chvilku jsem se tu motala mezi hordou turistů a pozorovala zdejší tanečníky, které bohužel po chvilce vyhnala policie.
Přišlo mi to trochu škoda. Tihle kluci nikoho neobtěžovali, naopak! Myslím, že to bylo příjemné osvěžení. Skoro jsem si říkala, že by bylo lepší, kdyby policie vyhnala desítky obchodníků vnucujících vám všemožné napodobeniny Eiffelovky od té nejmenší až po půlmetrové modely. Každopádně to tu pánvé zákona vidí evidentně jinak. No nic.
S davem lidí jsem se nechala unášet směrem k náměstí Trocadero, i když jsem v tu chvíli nevěděla, že tam dojdu. Začalo mě ale štvát to neuvěřitelné množství lidí a z davu jsem se vymanila a šla svou cestou.
Docela se mi to vyplatilo. Nejdřív jsem vytvořila fotku se sebou a starou dámou.
Pak jsem pokračovala částí parku bez lidí. Zase jsem se dostala na krásné místo. Nádherný kus přírody v obrovském městě.
Nakonec jsem se dostala na náměstí Trocadero a rozhodla se, že pro dnešek toho mám dost a využiji přímé linky metra číslo 9 a pojedu domu. Už jsem se hrozně těšila na lahvinku vína, co jsem si koupila den předem. :) Takže jsem pojedla sýry, vypila víno, sepsala pár myšlenek a upadla do kómatu. :)