pondělí 28. března 2011

Den v Paříži

Povídání o tomto dnu bude takovou vzpomínkou na mou babičku, která jak jsem zmínila v předchozím článku, mě sem před deseti lety vzala a vše mi tu ukázala a to dokonce dvakrát po sobě. V podstatě se dá říct, že mi ukázala jak mít ráda architekturu, umění a cestování, protože to nebylo jen, že mě vzala zrovna sem. Možná se i dá říct, že v tomto smyslu jsem po ní. Každopádně Paříž pro ní byla typická. Bylo to místo, na které se vracela přes dvacet let každé léto a milovala ji.
Ráno jsem se vykomíhala z postele jakmile jsem uslyšela první rachot z kuchyně.  Stůl už byl prostřen a Jarka mi připravovala výbornou kávu a rozpékala bagetu. Paráda! Je příjemné, kyž se o člověka někdo stará.. :)
Vyptala se mě, co bych chtěla vidět a půjčila mi přehlednou mapu Paříže, kde mi ukázala, jak se dostanu do babiččina nejoblíbenějšího muzea Orangerie, což byl můj hlavní cíl. 
Orangerie je totiž asi jediné místo, které mi babička nemohla ukázat, protože v době, kdy jsem tu s ní byla se tato galerie zrovna rekonstruovala.
Zejména z tohoto důvodu jsem toto místo chtěla navštívit. Nejvýznamnější na Orangerii je to, že ji pomáhal vybudovat sám Claude Monet a jsou zde jeho nejslavnější "Lekníny".
Lekníny

Lekníny


André Derain
Mimo jiné zde můžete vidět i jiné impresionisty jako je André Derain, jehož obrazy se mi líbili asi nejvíc, nebo Chaim Sautine, Alfred Sisly a další. Dále tu byla také raná tvorba Picasa. Ještě to nebyl kubismus jako takový,ale pomalu se k němu směřoval.. :)
Picaso

Picaso

Picaso


Orangerie se nachází na konci Champs Elysees v parku, který se vine až k Luvru. Tento park je typicky moc krásný, plný krásně udržované zeleně, sem tam nějaká socha a dvě obrovské fontány nebo možná spíše nádrže, kde se v létě puští lodičky na dálkové ovládání.

náměstí Concorde

Celkem mě zalila vlna nostalgie. Viděla jsem to jako včera, když jsem tady se svou babičkou byla a ona mi s nadšením v očích ukazovala místo, kde je její oblíbená galerie a pro ni fascinující obrazy. 
Rozhodla jsem se, že když mám tak živé vzpomínky, posunu se na místo, které mi tak živé nepřijde. Aplikovala jsem opět svou metodu, kam mě nohy dovedou a vydala jsem se přes blízký mostík na druhou stranu řeky, jelikož tam na mě vykukovala Eiffelovka. Tady na tom most mě zaujalo množství visacích zámků na zábradlí mostu. Nevykoumala jsem ale proč to tam je.
Za mostem jsem pokračovala směr Eiffelovka a cestou jsem narazila na další pařížskou chloubu a tou je Invalidovna. Znovu mě zahrnula vlna nostalgie a vzpomínek na babičku. Opět jsem si vybavila, jak mě tudy provázela a vyprávěla mi historii o Napoleonovi. Tehdy mi bylo asi tak 13 nebo 14 let, a když si na to teď vzpomenu, tak si skoro vyčítám, že jsem si z toho jejího povídání nezapamatovala více.


Tentokrát moje oko už nezůstalo suché a kutálely se mi slzy po tvářích. Je neuvěřitelné, že člověku blízká osoba začne chybět až, když není. Uvědomila jsem si hlavně v tu chvíli, co ta žena pro mě za celý můj život udělala a doufám, že existuje nějaký posmrtný život a může odněkud vidět, že se na tyto místa vracím i bez ní s nostalgií v srdci a věřím, že by byla ráda... Doufám!
Po tom co jsem osušila oči jsem pokračovala dál, co noha nohu mine a asi za půl hodinky jsem byl u ní, u "staré dámy"!

Eiffelovka je prostě úžasná za každé roční doby, což potvrzuje neustálé množství lidí, snažící se dostat na její vrcholek. No množství, prostě hromady!
Já osobně jsem se na její vrchol ani do jiných podlaží nedrala. Jednak jsem tam byla a jednak mám strach z výšek a v neposlední řadě se mi vážně nechtěla stát fronta, která tam byla.
Chvilku jsem se tu motala mezi hordou turistů a pozorovala zdejší tanečníky, které bohužel po chvilce vyhnala policie.
Přišlo mi to trochu škoda. Tihle kluci nikoho neobtěžovali, naopak! Myslím, že to bylo příjemné osvěžení. Skoro jsem si říkala, že by  bylo lepší, kdyby policie vyhnala desítky obchodníků vnucujících vám všemožné napodobeniny Eiffelovky od té nejmenší až po půlmetrové modely. Každopádně to tu pánvé zákona vidí evidentně jinak. No nic.
S davem lidí jsem se nechala unášet směrem k náměstí Trocadero, i když jsem v tu chvíli nevěděla, že tam dojdu. Začalo mě ale štvát to neuvěřitelné množství lidí a z davu jsem se vymanila a šla svou cestou.

Docela se mi to vyplatilo. Nejdřív jsem vytvořila fotku se sebou a starou dámou. 


Pak jsem pokračovala částí parku bez lidí. Zase jsem se dostala na krásné místo. Nádherný kus přírody v obrovském městě.



Nakonec jsem se dostala na náměstí Trocadero a rozhodla se, že pro dnešek toho mám dost a využiji přímé linky metra číslo 9 a pojedu domu. Už jsem se hrozně těšila na lahvinku vína, co jsem si koupila den předem. :) Takže jsem pojedla sýry, vypila víno, sepsala pár myšlenek a upadla do kómatu. :)

Expres Lyon Paříž

Tento den jsem jsem naprosto nelenila a vyskočila z postele rovnýma nohama, i když moje spolubydlící byly dávno pryč. Každopádně plus pro mě. Pokoj, kde nás mělo být šest, ale bylo tedy jen pět, zas tak prostorný nebyl. Na přespání to stačí,ale na velký pohyb v pokoji to rozhodně není.
Tentokrát jsem si k snídani nic moc nedávala, přemáhala mě cestovní horečka a vypila jsme jen džus a kafe. Pak jsme vrátila kartu od pokoje a frčela na lanovku. Pak na autobus a nakonec skončila na nádraží. Dala jsme si celkem velkou časovou rezervu a tak jsem se usadila před nádražím u Subway a dala si bagetu. 
Seděla jsme tam asi hodinku. Během toho mě u žvýkání bagety vyrušila jedna žebračka, která kočár s dítětem natlačila pomalu až na můj tác s jídlem. Musím říct, že podobné věci tam najdete velmi často, ale kdyby měl člověk vyjít vstříc každému, tak je za chvilku na mizině. Tak jsem se celkem zasekla a rovnou jsem kroutila hlavou, že jí nic nedám.
Pak přiběhla asi tak sedmiletá holčička, která nedala pokoj dokud jsme jí nedala svoje chipsy, na které jsem  se celkem těšila do vlaku. No nic.. Nějak jsem neměla to srdce jí úplně odmítnout a přeci jen, dát někomu jídlo není jako u nás dát žebrajícímu opilci na chlast. Takže takto jsem přišla o své brambůrky. K mému potěšení, jsem z dálky viděla holčičku, jak se s chutí dělí se svou mladší sestrou a bylo mi jí pak vážně líto a tak jsme svou svačinu celkem ráda oželela.
Pak už byl čas jít hledat své nástupiště a usadit se. Jízdenku jsem měla zakoupenou přes internet, za 49 EUR. No žádná láce, ale bylo to to nejlevnější, co bylo k mání. Nevýhodou této jízdenky je, že se nedá nijak změnit, či vrátit. Každopádně i tak jsme ušetřila asi 15 EUR, což se neztratí.
V Paříži jsme byla za dvě  hodiny. Fakt rychlovka!
Jakmile jsem vystoupila z vlaku, ovanula mě typická vůně Paříže. Tohle město má svou specifickou vůni, asi jako každé. Dle mého názoru to je způsobeno metrem, které tuhle vůni produkuje.
Zde jsem měla již přesné pokyny, jak se dostanu na místo svého pobytu a vzhledem k tomu, že jsem zde již byla, byť před deseti lety, nebyl pro mě problém se zorientovat.
zakoupila jsem "carnet", což je deset lístků na zdejší dopravu za zvýhodněnou cenu. Tato sada mě stála 12 EUR. Lístek je zde vždy na jednu jízdu a je jedno, jak dlouho cestujete. Můžete i přestupovat mezi linkami metra, ale už ne mezi metrem a autobusem nebo autobusem a autobusem. 
Skočila jsem na metro a už jsem si to frčela ke své ubytovatelce Jarce, což byla dlouholetá kamarádka mé babičky, se kterou jsem zde právě před deseti lety byla a babička, dokud nezemřela zde trávila vždy dva až tři týdny v létě.
Byla jsem dost překvapená, jak jsem všechno krásně našla. Vše se mi začalo vybavovat, jak jsme to tu vše viděla.
Dorazila jsem na místo určení a byla velmi mile přivítána. Jelikož jsem ale cestou viděla právě probíhající bleší trhy, tak jsem nelenila, hodila rychlou sprchu a vyrazila na nákup.
Trh začínal skoro za barákem. Tato část byla takováta klasická bleší. Prodávali zde lidi, většinou to co najdou doma. Starožitnosti, cetky, oblečení, obnošené boty, knihy, šperky, no skoro všechno na co si vzpomenete.
Nějak mě nelákalo kupovat nic z toho, až jsme narazila na jeden stánek, kde mě zaujaly šaty na ramínku. Jakmile jsme po nich sáhla, oslovila mě prodávající a říká mi: "only two euros". Nedalo mi, chtěla jsem je!! K tomu mi ještě přidala košili za euro a tílko za půl eura. Nákup za tři a půl eura- tři věcí.... Hm.. to jde asi jen zde. :)
Pak jsme se vydala pro mě již známou ulicí, v domnění, že tam bude pokračování trhů. A bylo! Fakt jsme si to pamatovala správně.. :) Tenhle trh se naprosto nezměnil, jen tedy se mi zdálo, že zde prodávají horší hadry než dříve a tak jsme se spokojila jen s kabelkou za pět eur. Ale nádhernou!! :)
Pak jsme se stavila ještě v marketu, zakoupila víno, Oranginu, pár sýrů, bagetu a šla nazpět.
Teď mě má hostitelka přivítala s již připravenou večeří a představila mi svého přítele.
Povečeřeli jsme a poklábosili, což bylo vážně vtipné, jelikož já neumím francouzsky a její přítel zase česky a ani anglicky. Tak chuděra musela stále překládat s čímž jí tedy velmi pomáhal její syn Patrik.
Vzhledem k tomu, že Jarka pomáhala stěhovat svého přítele do jeho nového domu asi 30 km za Paříží a já měla za sebou dlouhou cestu a taky dlouhé pobíhání po trhu, vcelku brzy jsme všichni zalezli do svých peřin a šlo se spát.

Lyon

Tohoto dne ráno jsem se probrala a vůbec se mi nechtělo vstávat. Nevím, nějaká celková únava nebo co. Vyhnala mě až myšlenka na snídani, kterou jsem měla mít v rámci ubytování zajištěnou.
Krátce k mému ubytování. V Lyonu jsem bydlela v hostelu, který patří do skupiny hihostes.com. Mají jednak hostely po celém světě a jednak za rozumné ceny v určitém standardu. K ubytování musíte zaplatit navíc 7 EUR, což je poplatek za členskou kartu. Následně na to můžete využívat veškerých jejich výhod a karta má platnost jeden rok.
Co se týče snídaně, tak byla typicky po francouzsku. Francouzi jsou sice maximální labužníci, ale dobroty jedí až večer a to hodně pozdě. Večeře je zde běžná kolem osmé až desáté hodiny. Co to tedy znamená v praxi. K snídani zde běžně jedí jen bagetu s máslem a maximálně s Nutelu nebo marmeládu. Co by ale člověk čekal v hostelu za švédské stoly že.. :)
Pojedla jsem tedy bagetu s máslem, vypila kafe a vyrazila na okružní jízdu.
Lyon má jednu pro mě zvláštnost a tou je obrovský ostrov díky soutoku řek Rohny a Saony. Tento ostrov tvoří obrovskou část centra města. Ta nejkrásnější část a také nejstarší však byla hned pod mým hostelem. Dominanta Lyonu Fourviere zase nad hostelem. No prostě krása.
Po snídani jsem se tedy vydala směrem dolu do centra. Vrcholek s bazilikou a věží připomínající naší Petřínskou rozhlednu jsme si nechala až na konec. 
Skočila jsme na lanovku, svezla se směrem dolu a pelášila jsme si to přes most na ostrovní centrum města. Věděla jsem , že je zde "mega" náměstí Bellecour s "mega" ruským kolem. A to jsem chtěla vidět.

Od tohoto náměstí jsem pokračovala širokým bulvárem a motala se mezi ulicemi. Klasika pro mně. Vypátrala jsem pár zajímavých místeček. :)


Jak jsem se tak motala, tak jsem se domotala k nábřeží. Už už jsem se chtěla dostat na druhý břeh, že půjdu obhlídnout tu lyonskou Petřínskou rozhlednu, když jsem ale uviděla záhadný shody někam hodně vysoko. Začala jsem se tedy šplhat a vylezla jsem na krásný rozhled, pro změnu zase na druhou stranu Lyonu, kde se mi nabízel výhled na tu jejich věž.No skoro jak náš Vyšehrad.. :)
Jelikož svítilo krásně sluníčko, které nádherně hřálo, uvelebila jsme se tu na chvilku s knížkou a slunila se. Po přečtení asi třech kapitol jsem se vypravila dál. 
Seběhla jsem kopec zase k nábřeží a akorát mi to tak vyšlo, že jsem se vyklubala u mostu pro chodce. 
Tady jsem se začala proklínat při prvním kroku na most, no, spíše lávku. Vzhledem k tomu, že mám z takových věcí strach, kor ve výšce, tak jsem se musela nutit, abych nekoukala pod nohy a lávku přešla. Žaludek mi u toho ale hezky hopsal a nedělalo mi to vůbec dobře. Při posledním kroku na opět pevnou půdu jsem si vážně oddechla..:) 

Od tohoto místa jsem se směřovala k zastávce lanovky. Lanovka zde má totiž dvě trasy. Jedna vede  mému hostelu a ta druhá na Fourvier, kde je mohutná bazilika, lyonská Petřnská rozhledna a také amfiteátr z dob, kdy Lyon byl hlavním městem Galie. 
Lanovka mě tedy vyvezla přímo k cíli a trvalo jí to asi tak 5 minut. Po výlezu se přede mnou rozprostřela bazilika, zasvěcená svaté panně Marii a mnou vytoužená věž, která vážně přitahovala mou pozornost. Musela jsem zjistit, co tam je. K mému zklamání byla původně věž postavena pro turisty. Byla zde restaurace s nádherným výhledem a za malý poplatek bylo možné se nechat vyvézt nahoru. ALE! S příchodem televize se věž pro veřejnost zavřela a dnes jen zdobí nejvyšší místo Lyonu. 

U rozhledny jsem viděla nějaký parčík a ta jsem se vydala tímto směrem. Parčík vážně nádherný. Našla jsme zde dokonce outdoorové centrum a mohla vidět bikery krosit zdejší kopeček. Z kopečku se dalo sklouznout také opět dolu, do centra. Já ale pokračovala dál po vrcholku. Potkala jsem zdejší hřbitov. 

Od hřbitova jsme se dostala k hezkému parčíku s rozkvetlými pampeliškami. Lehla jsem si do trávy, tento den již podruhé, a začetla do své knihy. (Vážně zajímavé: Nepokořená od Kristiany Valčevy, popisující svých osm let v libyjské věznici) Slunila jsem se tu s knížkou, dokud nezačal foukat studený vítr. Vítr zde tedy foukal pořád, kdyby nefoukal vůbec, bylo by zde asi tak 30 °C ve stínu. V tuhle chvíli začal být ale studenější a tak jsem se zvedla a pokračoval dál. Objevila jsme další věc, o které jsme netušila, že zde je. A to římský amfiteátr!

Od amfiteátru jsme se vrátila k bazilice a konečně věnovala pozornost této dominantě Lyonu. 
Bazilika je monumentální stavba a opět se zde nabízí nádherný pohled na celý Lyon. 

Po shlédnutí tohoto nejdůležitějšího jsme se svezla opět lanovkou směrem do starého města. Toto město mi nápadně připomínalo Malou Stranu v Praze. Několik gotických kostelů, renesančních domů a dalších neuvěřitelně starých a krásných staveb s malebnými uličkami a to já mám asi nejradši. Úzké, malebné a útulné uličky, to je moje! 





Po tom, co jsem prošla křížem krážem staré město hledajíc něco k jídlu. Narazila jsem na jeden francouzský problém. Francouzi mají totiž celkem jednoduchou snídani, jak jsem zmínila výše, pak oběd, což pro naše poměry je spíše svačina a večer začínají hody. Mezi třetí a šestou hodinou tu mají většinu restaurací a bufetů zavřených a když mají otevřeno, tak vaří akorát kafe nebo dělají studené bagety. Hnána neuvěřitelným hladem a chutí na kafíčko s mlékem jsme doťapkala opět na náměstí s ruským kolem, jelikož jsme věděla, že zde bude Mc´Donald a nebude zde problém, že bych nerozuměla nabídce. Navíc zde mají v každém Mc´Donald a také v Quiku (což je francouzská obdoba McˇDonald) také mašinky jako na nádraží a ve veřejné dopravě, a tak si za pomoci platební karty a dotykového displeje, který umí všechny světové jazyky, můžete objednat jídlo, které potřebujete. Horší to je opět s kafem. Zadala jsem kafé latté a to jsme také dostala. Ne moje kafe s mlékem, ale kafé latté, jako máme u nás. No nic, hlavně, že tam bylo mléko.. :)
Posilněna, jsem se ještě pokusila vydat na další obhlídku, ale to jsme asi po půl hodince vzdala, protože jsem tím jídlem tak akorát načerpala vydanou energii, ale rozhodně ne nic navíc. Tak jsem sedla na zdejší metro, popojela jednu stanici, přestoupila na lanovku a nechala se dovézt k hostelu. Zde jsem si dala opět růžové víno, a usadila se do zdejšího "baru" kde bylo možné se připojit k internetu a sednout si. Na chvilku jsme se tam zapovídala s dvěma Mexičankami, který hrozně zajímalo jak se řekne česky ahoj.. :) Pak jsem se zanořila do psaní svého blogu. Kolem půlnoci jsme se odebrala ke spánku a načerpání sil na přesun do Paříže.

pátek 25. března 2011

Cesta do Lyonu a město samo o sobě.

Devátý den své dovolené jsem se vydala směr Lyon. Do města, kam jsem původně přiletěla. Můj avignonský hostitel mi také pomohl najít nejlevnější spojení. Stálo mě to jen 23 EUR oproti 31 EUR. To je běžné zde ve Francii, že jsou spoje, které jsou levnější a které jsou dražší. Většinou to je odvozeno od rychlosti. Vlak, kterým jsme jela, zastavoval v každé vesnici, takže byl asi o půl hodiny pomalejší, což člověku cestujícímu jako já nedělá žádný problém. Každopádně krom toho, že jsem se začetla do knihy, jsem měla možnost spatřit vinnou révu.

Kolem páté jsme dorazila do Lyonu. Čekala na mě pořádná zkouška; a to dostat se z nádraží do zarezervovaného hostelu.
Když jsme se měla dostat do hostelu v Marseille, tak to bylo jednoduché. Bylo to asi 15 minut od nádraží. Žádná hromadná doprava, nic a naprosto přesný popis! Zde bylo potřeba se dopravit z nádraží na jiné místo v naprosto neznámém městě, které je větší než Praha. Před odjezdem jsme se ptala i svého francouzského kamaráda, zda mi může poradit. Vytočil jen číslo na svém telefonu a předal mi komunikaci. Bylo mi řečeno, že mám sednout na  autobus u nádraží s číslem 99 a jet na konečnou. Dle instrukcí, zde měla být lanovka, která do 30. dubna nejezdí.
Takže tedy, po výstupu z vlaku jsem hledala daný autobus. Našla! Začala jsem řešit jízdenku. Nějak jsme nemohla najít místo, kde ji zakoupit, až mě napadlo zajít do metra, které je také u nádraží. Zde jsme objevila mašiny na lístky. Hurá! Začala jsem ale pochybovat, zda tento lístek bude platný také na autobus. Ale! U daných mašin stály žebrající Arabky nebo možná Indky. V prvním kole jsme se jich bála. Opravdu smrděly lidskou špínou a neudržovanou hygienou. Každopádně mi pomohly, dala jsme jim za to nějaké drobné a vítězoslavně jsem pokračovala na stanoviště autobusu.
Autobus mi jel téměř ihned. Nasedla jsme tedy plna očekávání a frčela směrem k zarezervovanému hostelu s vírou, že jedu správně. A jela jsem!
Jediné co, tak zde nehlásí zastávky jako u nás a tak musíte být opravdu pozorní. Na poslední chvíli jsem si všimla, že mám vystoupit a tak jsem vylítla. Ocitla jsem se najednou v centru Lyonu., francouzky Vieux Lyon (staré město nebo něco takového). Tak a kam teď dál?

Začala jsem se orientovat dle mapy, která slouží jako orientace pro půjčování a vracení kol. (Zde je totiž v každém městě možné si za malý poplatek půjčit kolo a vrátit ho zase na nějakém stanovišti, kterých je všude moc a moc) Dle této mapy jsem se ujistila, kde je ulice, kde sídlí můj hostel. Vydala jsem se tedy tím směrem.

Můj hostel sídlí v maximálním krpálu. Dle instrukcí 200 m od zastávky autobusu, ale možná jsem špatně rozuměla instrukcím . Přiznám se, že nedokážu posoudit, ale krpál měl dle mého více metrů. Do hostelu jsem dorazila naprosto splavená a s plícemi ještě dole u zastávky autobusu, kor s 20 kilovým kufrem a 10 kilovým batohem na zádech. Ubytovala jsem se a potvrdilo se mi tvrzení mého francouzského kamaráda, že budu bydlet s nádherným výhledem přímo nad centrem. Abych to přiblížila, tak zkuste si představit bydlet v půlce Petřína. Ta tak nějak to vypadá a to vč. rozhledny, která vypadá jak petřínská a je pár metrů nade mnou, ale to až později. 
pohled z mého pokoje
Jakmile jsme se ubytovala, chtěla jsem vyrazit na obhlídku. Měla jsem jednak neuvěřitelný hlad a jednak maximální chuť na panáka Havany. Prvotně jsem ale potřebovala sprchu po tom fyzickém výkonu. Zašla jsem tedy do místa označeného "shower" , že se osprchuji.
Byla jsem trochu překvapená. Čekala jsem společnou sprchu, jakou známe třeba na školách v  přírodě nebo něco podobného. Ale zde je místnost se záchodem, umyvadlem a sprchou hned vedle záchodu bez ohraničení sprchového koutu, jen s odpadem v podlaze a závěsem. Nějak jsem ani nevěděla, kde zapnout vodu a tak jsem zkusila tlačítko, které vypadalo, že  nebude fungovat.. Ono ale fungovalo a tak jsme se osprchovala oblečená. Po chvilce váhání zda se mám v tomto osprchovat jsem do toho tedy šla. Evidentně to je zde normální a tak jsem to neřešila. Prostě jim tu nevadí, že u záchodu bude louže vody a ani zde nebylo nic, čím by se potopa dala utřít. No nic. Můj problém to není.. :)
Poté jsem se vydala směr centrum na obhlídku. Na recepci jsem se zeptala, zda tu není jiný spojení, než jít s kopce a pak nazpět do kopce a bylo mi řečeno, že asi tak 100 m od hostelu je zastávka lanovky, která je v provozu. Paráda! Hlavně, že jsme se táhla celý kopec pěšky, ale neva.. Aspoň, že jsme na to přišla... :)
Vydala jsem se tedy hledat zmiňovanou zastávku, protože jsem už neměla sílu jít pěšky ani směrem s kopce. Po krátké chvilce jsem objevila. Skutečně! Jezdí tu lanovka a skoro stejná jako u nás. Svezla jsem se tedy za 1,6 EUR směrem do centra.
Zdejší centrum mi silně připomíná pražskou Malou Stranu. Obdobné dlážděné uličky, podobné gotické a renezanční domy, které zde stojí už hodně dlouho a  spousta restaurací a barů. Vlastně jeden podnik vedle druhého. Pomalu jsem to tak nějak procházela  až jsem si vytipovala pekárnu kde jsem si k večeři dala bagetu s kozím sýrem a šunkou. Ňamka!
Potom, co jsem se nasytila jsme se ohlížela po nějakém baru, který by se mi líbil a mohla bych si dát svou oblíbenou Havanu. Jeden bar měl logo Havany za výlohou,ale zdálo se mi to moc luxusní.  Padla mi ale do oka jedna malinká irská hospůdka a mile vypadajícím barmanem. Několikrát jsem prošla kolem, než jsem se rozhodla zalézt. Po třetím obejití jsme se odhodlala!
Bylo to vážně milé místo Asi tak osmadvacetiletý francouz za barem a uměl anglicky, sice neměl Havanu, ale jen Bacardi, to ale nevadilo, šla jsem do toho! Barman se dost divil,, že chci dvojitého panáka a colu, ale nalil a spokojil se s vysvětlením že jsem z Čech. No, udělala jsem tu trochu jméno špatné jméno čechám, jako alkoholikům, ale já si přišla na své a nakonec jsme se tam výborně bavila.
Tento bárek mi totiž silně připomněl mé dva oblíbené bary v Praze. Ne ani tak zařízením, ale atmosférou. Scházeli se zde jen známí a vešlo se sem tak 20 lidí. Všichni byli moc milí a zajímali se odkud jsem, co tu dělám a tak.. No sice klasické konverzační otázky, ale dokážu si představit, že v ČR toto nikdo někdy i neudělá v lepším případě to bude stejné.
Hrála se zde celkem fajn hra. V baru nebyl ani fotbálek ani šipky ani nic jiného,ale návštěvníci se bavili tím, že zde dva chlapci pouštěli různé písničky z notebooku a ostatní hádali, co je to za interpreta. Bylo mi nabídnuto, abych se také zúčastnila, ale vzhledem k tomu, že v tomto směru jsem naprosto neschopná, tak jsem se neúčastnila. Každopádně zábava byla. Všichni se bavili a já docela s nimi i když nerozumím francouzsky.
Jakmile jsem dopila, vydala jsme se směrem k hostelu. Bylo asi kolem desáté hodiny. Lanovka, staví kousek výš v kopci, než je hostel a tak jsem se na chvíli usadila na trávě a pozorovala Lyon.

Opravdu fascinující místo! Možná, kdybych bydlela na Petříně, tak mi to tak nepřijde, ale dle mého jinak uchvacující.
V hostelu jsme si dala ještě skleničku růžového vína ( bílé tu nemají) a  šla hají....  :)

A co bylo dál.. . :)

Tak co se mého pobytu v Avignonu týče, tak naprosto upřímně, jsem se více věnovala jiným věcem  než památkám. No, asi není celkem o čem se zde rozepisovat, ale pobyt v Avignonu jsem brala spíše jako takový relax.
Co si budeme vykládat, Avignon je město o pár tisících obyvatel a i když je historické centrum opravdu kouzelné, tak ho máte prošlé za jedno dopoledne nebo odpoledne a pak není co dělat.
Takže tedy v Avignonu jsem strávila celkem čtyři dny. Teprve třetí den jsem se dostala do zmiňovaného centra, protože jinak jsme se tedy věnovala relaxaci, byla pohoštěna pivkem a nebylo o čem.
Předposlední den mého pobytu jsme se vypravili do centra.
Avignon je známý zejména z toho hlediska, že ve 14. století zde bylo sídlo papeže. Vystřídalo se zde celkem sedm papežů.  Za tu dobu zde vzniklo opravdu velkolepé sídlo, které stojí za to vidět. Už dle doby, kdy se tato historie odehrávala, lze předpokládat, že palác bude v gotickém stylu a je tomu opravdu tak.
Palác je stejně jako katolická víra - monumentální,  a vážně krásná gotika. Ale začněme od začátku mé výpravy po památkách.
Můj francouzský kamarád mě dovezl k legendárnímu mostu Le Pont Benézet, o kterém se zpívá ve světoznámé písni "Sur le Pont d´Avignon" . Tento most je ale jen do poloviny řeky Rhone. Byl postaven mezi roky 1171 a 1185 původní délka byla kolem 900 m s 22 oblouky. Postupně ho ničily povodně, definitivně katastrofální povodeň roku 1668. Dnes stojí již jen na posledních čtyřech obloucích a zbytky mostu slouží jako turistická atrakce.
Most s celým palácem tvoří opravdu nádherné panorama, které je vidět z druhé břehu řeky. Na tento druhý břeh se můžete dostat zdarma lodičkou, která neustále pendluje mezi oběma břehy.Nasedla jsem tedy na loď, abych se pokochala pohledem na to nejkrásnější v Avignonu a udělala pár fotek.

Pak jsem se přelodila opět na stranu papežského paláce a vydala se do schodů vedoucí přes nádherný park a výhled přímo k němu. Schodů, můžu říct, bylo celkem dost. Funící jsem se došplhala k vrcholku a nabídl se mi nádherný rozhled po okolí.



Rozhled pokračoval naprosto nádherným parkem, kde polehávalo po francouzku spousty místních i turistů v trávě a posedávalo ve zdejší kavárně u jezírka, které mě vážně uchvátilo.

Pokračovala jsem dál k papežskému paláci. Jak jsem se už zmínila, fakt monumentální záležitost, stejně tak i obrovské náměstí před tím. Na tomto náměstí se shromažďují jednak umělci a jednak omladina se řvoucím magneťákem a snažící se předvádět break dance. No, docela podívaná musím říct. Chtěla jsme zase něco natočit, ale zrovna v tu chvíli se nic nedělo a já pokračovala dál do centra.
Obecně mě centrum Avignonu dost uchvátilo. Pokud bych to měla porovnat s Marseille, tak naprosto neporovnatelné. Avignon je oproti Marseille naprosto čisté a kulturní město Na každém rohu je kostel, většinou v gotickém stylu.


Co  mě nejvíc uchvátilo, byly uličky. Uzounké, útulné, čisté... Krása!



V Avignonu jsem nic dalšího, co by stálo za zmínku nebo bych zde mohla publikovat nezažila a další den jsem se vydala směrem k Lyonu.