Tento den jsem jsem naprosto nelenila a vyskočila z postele rovnýma nohama, i když moje spolubydlící byly dávno pryč. Každopádně plus pro mě. Pokoj, kde nás mělo být šest, ale bylo tedy jen pět, zas tak prostorný nebyl. Na přespání to stačí,ale na velký pohyb v pokoji to rozhodně není.
Tentokrát jsem si k snídani nic moc nedávala, přemáhala mě cestovní horečka a vypila jsme jen džus a kafe. Pak jsme vrátila kartu od pokoje a frčela na lanovku. Pak na autobus a nakonec skončila na nádraží. Dala jsme si celkem velkou časovou rezervu a tak jsem se usadila před nádražím u Subway a dala si bagetu.
Seděla jsme tam asi hodinku. Během toho mě u žvýkání bagety vyrušila jedna žebračka, která kočár s dítětem natlačila pomalu až na můj tác s jídlem. Musím říct, že podobné věci tam najdete velmi často, ale kdyby měl člověk vyjít vstříc každému, tak je za chvilku na mizině. Tak jsem se celkem zasekla a rovnou jsem kroutila hlavou, že jí nic nedám.
Pak přiběhla asi tak sedmiletá holčička, která nedala pokoj dokud jsme jí nedala svoje chipsy, na které jsem se celkem těšila do vlaku. No nic.. Nějak jsem neměla to srdce jí úplně odmítnout a přeci jen, dát někomu jídlo není jako u nás dát žebrajícímu opilci na chlast. Takže takto jsem přišla o své brambůrky. K mému potěšení, jsem z dálky viděla holčičku, jak se s chutí dělí se svou mladší sestrou a bylo mi jí pak vážně líto a tak jsme svou svačinu celkem ráda oželela.
Pak už byl čas jít hledat své nástupiště a usadit se. Jízdenku jsem měla zakoupenou přes internet, za 49 EUR. No žádná láce, ale bylo to to nejlevnější, co bylo k mání. Nevýhodou této jízdenky je, že se nedá nijak změnit, či vrátit. Každopádně i tak jsme ušetřila asi 15 EUR, což se neztratí.
V Paříži jsme byla za dvě hodiny. Fakt rychlovka!
Jakmile jsem vystoupila z vlaku, ovanula mě typická vůně Paříže. Tohle město má svou specifickou vůni, asi jako každé. Dle mého názoru to je způsobeno metrem, které tuhle vůni produkuje.
Zde jsem měla již přesné pokyny, jak se dostanu na místo svého pobytu a vzhledem k tomu, že jsem zde již byla, byť před deseti lety, nebyl pro mě problém se zorientovat.
zakoupila jsem "carnet", což je deset lístků na zdejší dopravu za zvýhodněnou cenu. Tato sada mě stála 12 EUR. Lístek je zde vždy na jednu jízdu a je jedno, jak dlouho cestujete. Můžete i přestupovat mezi linkami metra, ale už ne mezi metrem a autobusem nebo autobusem a autobusem.
Skočila jsem na metro a už jsem si to frčela ke své ubytovatelce Jarce, což byla dlouholetá kamarádka mé babičky, se kterou jsem zde právě před deseti lety byla a babička, dokud nezemřela zde trávila vždy dva až tři týdny v létě.
Byla jsem dost překvapená, jak jsem všechno krásně našla. Vše se mi začalo vybavovat, jak jsme to tu vše viděla.
Dorazila jsem na místo určení a byla velmi mile přivítána. Jelikož jsem ale cestou viděla právě probíhající bleší trhy, tak jsem nelenila, hodila rychlou sprchu a vyrazila na nákup.
Trh začínal skoro za barákem. Tato část byla takováta klasická bleší. Prodávali zde lidi, většinou to co najdou doma. Starožitnosti, cetky, oblečení, obnošené boty, knihy, šperky, no skoro všechno na co si vzpomenete.
Nějak mě nelákalo kupovat nic z toho, až jsme narazila na jeden stánek, kde mě zaujaly šaty na ramínku. Jakmile jsme po nich sáhla, oslovila mě prodávající a říká mi: "only two euros". Nedalo mi, chtěla jsem je!! K tomu mi ještě přidala košili za euro a tílko za půl eura. Nákup za tři a půl eura- tři věcí.... Hm.. to jde asi jen zde. :)
Pak jsme se vydala pro mě již známou ulicí, v domnění, že tam bude pokračování trhů. A bylo! Fakt jsme si to pamatovala správně.. :) Tenhle trh se naprosto nezměnil, jen tedy se mi zdálo, že zde prodávají horší hadry než dříve a tak jsme se spokojila jen s kabelkou za pět eur. Ale nádhernou!! :)
Pak jsme se stavila ještě v marketu, zakoupila víno, Oranginu, pár sýrů, bagetu a šla nazpět.
Teď mě má hostitelka přivítala s již připravenou večeří a představila mi svého přítele.
Povečeřeli jsme a poklábosili, což bylo vážně vtipné, jelikož já neumím francouzsky a její přítel zase česky a ani anglicky. Tak chuděra musela stále překládat s čímž jí tedy velmi pomáhal její syn Patrik.
Vzhledem k tomu, že Jarka pomáhala stěhovat svého přítele do jeho nového domu asi 30 km za Paříží a já měla za sebou dlouhou cestu a taky dlouhé pobíhání po trhu, vcelku brzy jsme všichni zalezli do svých peřin a šlo se spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat